Moje karanténa: Jiří Jaroš

Jak funguje fakulta, když jsou dveře zavřené? A jak si s novou situací poradili vyučující a zaměstnanci FIT? To zodpoví nový seriál, který jak doufáme, nebude trvat příliš dlouho, s názvem Moje karanténa.

Dnes vám ukážeme, jak prožívá karanténu Jiří Jaroš, který působí na Ústavu počítačových systémů. V letním semestru vede kurz o praktickém paralelním počítání na superpočítači a několik bakalářů a diplomantů. "Na přednášky docházím na FIT a natáčím je v prázdné posluchárně E112. Záznam streamujeme online přes Youtube a servery FIT. Je to trochu zvláštní pocit stát v prázdné místnosti pro dvě stě lidí, koukat se do kamery a poslouchat ozvěnu. Trochu to připomíná natáčení v televizi. Bohužel vám ale chybí jakákoliv zpětná vazba. Člověk nemá ani toho moderátora, a tak jen odhaduje, jestli byla daná látka vysvětlena důkladně a srozumitelně," říká. Jak se smíchem dodává, nejhorší je, že nemá komu rozdávat za odměnu čokolády, a tak je musí sníst sám. Cvičení a projekt běží na superpočítači dál bez omezení. "Pro dotazy studentů používáme fóra v IS a Skype konzultace. Zdá se, že to zatím funguje," doplňuje Jiří Jaroš.

Ve výzkumu se i nadále se svým týmem věnuje fotakustickému snímkování prsou. "Právě se dostáváme do fáze testování na umělých objektech i živých pacientech. Bohužel tato část nám momentálně stojí, jelikož nemocnice mají výrazně omezený provoz a spousta laboratoří je zavřených. Pracujeme tedy alespoň na dalším zlepšování simulačních kódů," říká.

Jak dodává, je teď alespoň více času na různé diskuze a hledání nových výzkumných oblastí. "Začínáme sepisovat nový grant v oblasti neurostimulace, který by měl v reálném čase zobrazovat aktuální tvar a pozici ultrazvukového paprsku v mozku. Z pohledu informatiky je to obrovská výzva, protože potřebujeme současné kódy urychlit více než stokrát," popisuje.

Během karantény zvládl vyměnit i svou domácí kancelář, kde však nemá úplně ideální podmínky. "Před 10 dny jsem se přestěhoval z bytu do řadového domku v Žabinách, kde nás čeká rekonstrukce. 90 % věcí mám stále v krabicích od banánů a jen kabel k monitoru jsem hledal dvě hodiny. Proto jsem si zřídil provizorní stanoviště na zahradě, kde se v koutku přírody věnuji tvorbě přednášek a laboratoří, sepisování grantů a konzultacím po Skype. Také jsem se tam letos už stihl docela slušně spálit," směje se.

Nejvíce mu v současné situaci chybí sociální interakce. "Pro extrovertně založeného jedince je domácí karanténa opravdový očistec. Asi nejvíce se těším, až půjdeme s kolegy na oběd, dáme small-talk na chodbě, na 'milovaný' seminář UPSY, na plnou posluchárnu, otevřené hranice, obnovené konference a návštěvy projektových partnerů. Mimo práci pak především na otevření hudebních klubů a pokračování turné naší kapely," těší se.

Jak říká, na home office mu často splývá, co je práce a co volný čas, a počítač tak často vypíná až pozdě v noci. Když ale najde čas na odreagování, rád ho tráví vědeckými disputacemi s manželkou na téma efektivního uspořádání smart-domu, hraním na baskytaru, vařením nebo jízdou na motorce.