Moje karanténa: Jaroslav Dytrych

Jak funguje fakulta, když jsou dveře zavřené? A jak si s novou situací poradili vyučující a zaměstnanci FIT? To zodpoví seriál, který jak doufáme, už nebude trvat příliš dlouho, s názvem Moje karanténa.

Od rána až pozdě do večera trvají v posledních týdnech pracovní dny Jaroslava Dytrycha.  Proděkanovi pro bakalářské studium totiž k běžné práci přibylo ještě řešení mimořádných opatření, která se každým týdnem mění. Momentálně ale nejvíc času tráví plánováním, jak zvládnout blížící se zkouškové a státnice.

"S příchodem karantény se mi práce hodně zkomplikovala. Za normálních okolností by už běžely zkoušky za letní semestr, ve státnicových komisích by se dělaly poslední úpravy a před sebou bych měl jen rozvrh na letní semestr příštího roku. Místo toho se pořád upřesňuje plán zkoušek, k tomu se dolaďuje rozvrh na zimní semestr, plánují státnice a následující víkend mě teprve čeká onen rozvrh na příští léto," říká. Hodně věcí rád řeší osobně, setkání s lidmi teď ale nahradil telefon, který mu doma často zvoní od rána do večera. 

Přechodem do online světa se pro něj ztížila nejen práce proděkana, ale i učitele. "Poprvé jsem si zkusil úplně celou přednášku na prázdnou místnost. Je to docela nepříjemné, protože zpětná vazba od studentů hodně chybí, částečně ji alespoň nahradil chat," popisuje Jaroslav Dytrych zkušenost s předmětem Praktické aspekty vývoje software, který učí.

Jak ale říká, je rád, že vyučující i studenti tuto situaci dobře zvládli. "Řada učitelů přednášela do streamu nebo záznamu, konzultovali online a zajistili tak kvalitní výuku i v této nelehké době. Potěšilo mě, když jsem viděl, že nikdo ze studentů nezůstal offline. U těch, co se dlouho nepřihlásili do systému, jsem se ujišťoval i telefonicky a všichni byli v pořádku. Opatření, která jsme museli dělat, tak souvisela spíše s nařízeními a požadavky shora než se zvládnutím naší běžící výuky," dodává Jaroslav Dytrych. 

Svou agendu teď řídí ze dvou "kanceláří". "Jedna je v obývacím pokoji, kde mám počítač, ale tam se dá rozumně pracovat, až rodina usne. Nepočítal jsem s tím, že budu pracovat z domu trvale, takže druhé provizorní pracoviště jsem si musel vytvořit na půdě, kde mám malou dílnu na elektroniku," popisuje. Ze starých počítačů si tam vytvořil stoleček na klávesnici a na monitor tam připojuje služební notebook. "Večer se pak zase přesouvám do obýváku, kde mám pohodlnější pracoviště," dodává.

Volného času mu, jak říká, zbývá méně, než když do práce denně dojížděl. "Snažím se ho trávit s dcerkou, chvíli si s ní zahrát nějakou společenskou hru nebo číst před spaním. Řeším taky stavbu - na chalupě nám začal nebezpečně padat plot, takže když to jde, musím být u oprav," popisuje.

Nejvíc mu podle jeho slov chybí možnost problémy vyřešit osobně a režim, ve kterém jde odhadnout, kdy je kdo dostupný a co bude následovat další týden. "Rád držím sliby a nelíbí se mi, když nás neustálé změny opatření nutí pořád něco měnit a předělávat, i když už s tím byli všichni spokojení," říká.

A na co se nejvíc těší? "Až budu moct na dovolenou. O tu u Pasohlávek, co jsme měli v červnu v plánu, nás asi koronavirus připraví. Ale těším se alespoň na lesy v údolí Oslavy a Chvojnice, které máme kousek od chalupy," dodává.