Vzpomínka na Zdeňka Kotáska

Vzpomínám na Zdeňka ještě za dob svého studia. Jeho předměty byly vždycky praktické a vždycky tam byla laboratorní cvičení, vedl je zpravidla sám. Mně se to líbilo, já potřebuju dělat něco taky rukama, papír mi nikdy nestačil. Získal si mě, dělat u něj diplomku vyšlo tak nějak samozřejmě.
Zdeněk vyšel z technické profese a stal se akademikem až později.

Kariéra ze starých dobrých časů, to už dnes díky pokrokům scientometrie snad ani není možné. Každopádně to určilo jeho styl práce, pro který byla charakteristická pečlivost a píle. Pracovní týden pro něj nezačínal v pondělí ráno, ale už nedělním obědem.
Při práci na diplomce mi nabídl doktorské studium. Stal se tak jedním z mála lidí v mém životě, kteří mi pomohli přehodit tu zásadní životní výhybku. A já byl jeho prvním doktorandem. Bez toho bych dnes asi na fakultě nebyl. Zdeněk byl ten typ školitele, který Vás prostě donutí udělat věci tak, jak on chce, a pořádně. Rozhodně nečekal na to, až jak se doktorand vyjeví. Měl to se mnou těžké, neustále jsme se o něco přeli, já byl pořád nějak v opozici.
Vždycky byl hrdý na to, kam patřil a dával to najevo. V cizině na Česko, mezi tuzemskou komunitou na naši fakultu, na fakultě na náš ústav. Byl prostě patriotem. Jakýkoli poklesek té "své" strany nesl těžce, prožíval to osobně, nechápal, jak může být někdo lehkomyslný. V mládí měl to štěstí, že se v době částečného uvolnění ve společnosti dostal do Anglie, pobyt strávil pilnou prací (jak jinak) a hlavně si upevnil svou angličtinu. Ten jazyk byl pro něj důležitý, profesně pro jeho četné zahraniční kontakty, i osobně. Na své angličtině poctivě pracoval celý život.

Miloval povídat si s lidmi, i třeba se zcela cizími. Zkoumal, jaký kdo je, zajímalo jej, jak kdo žije, co má kdo rád. Nevynechal žádnou příležitost k navázání společenské konverzace, a to ani v cizím městě, kde se právě ocitl poprvé. Můj návrh, že zjistím cestu z letiště do hotelu ve vyvěšených jízdních řádech a cedulích, zamítl rázně, zeptá se raději domorodců. Přemýšlel jsem, jaká je pravděpodobnost, že na autobusové zastávce před terminálem mezinárodního letiště narazíte na pravé domorodce. Ale to už Zdeněk rozprávěl s nějakou paní, ta nám prý určitě poradí. Výsledkem bylo, že jsme při cestě do hotelu namísto nejkratší spojnice objeli úplně celé město dokola, Zdeněk si ale báječně popovídal. Ani toto nebylo projevem lehkomyslnosti, tu bychom u něj hledali marně, Zdeněk se na cesty vždy pečlivě připravoval a plánoval v podstatě pořád. Snad trochu roztržitosti v tom mohlo sehrát roli.

Těch momentů, kdy Zdeněk přehodil moji životní výhybku, bylo určitě víc. Kromě toho momentu, kdy mne získal pro (tehdy ještě v mlhavé budoucnosti zahalený) FIT, to byl třeba moment, kdy nastupoval na pozici vedoucího UPSY. Potřeboval tehdy zástupce, mladého a perspektivního. Nevybral si mě. Představa, že namísto precizní spolupráce bude muset poslouchat ty moje buřičské kecy, byla pro něj příliš. A tak na mě zbyla pozice proděkana, což zase určilo náplň nemalé části mého života.

Každopádně budu vzpomínat na spoustu legrace, kterou jsme zažili. Zdeněk měl svůj nezaměnitelný humor, který často a rád používal. Od polohy vyloženě suché až po vyprávění nekorektních vtipů seriózním dámám, jejichž reakcemi se bavil. Řada veselých situací, které jsme zažili, ale vznikla zcela spontánně, často jako nezamýšlený efekt příliš složitého plánu. O to byly kouzelnější. Budu vzpomínat na Zdeňkův med z jeho milované Vysočiny, protože Zdeněk byl vášnivým včelařem. Na to, jak mě vzal na první konferenci, seznámil s celou řadou osobností. Na to, jak jsme spolu pořádali různé akce a konference, psali články, stěhovali nábytek, budovali laboratoře. Těch vzpomínek je hodně, sice už další nepřibudou, ale budou žít dlouho. I díky tomu, že plody jeho činorodé mysli formovaly charakter UPSY velmi pevně a i když si to často ani neuvědomujeme, jeho duch je tu s námi.

Richard Růžička

Sdílet článek Tweetnout

Zpět na aktuality

Další