Cenu Wernera von Siemense v kategorii Nejlepší pedagogický pracovník získal docent Jiří Jaroš z FIT VUT

Docent Jiří Jaroš byl nominován na Cenu Wernera von Siemense za svůj mimořádný přínos vědě, vzdělávání, inovacím a rozvoji Vysokého učení technického v Brně. Je uznávanou osobností v oblasti superpočítačových technologií, jeho kariéra zahrnuje špičkový výzkum, excelentní pedagogiku i aktivní roli v akademickém vedení. Je spoluzakladatelem projektu k-Wave, který se během patnácti let stal globálním standardem v modelování medicínského ultrazvuku pro akademickou i průmyslovou sféru. Tento software má v současnosti více než 25 tisíc uživatelů a podporuje rozvoj personalizované medicíny. Jiří Jaroš je však také a možná především inovativním pedagogem, který své kurzy průběžně obohacuje o nejnovější poznatky z výzkumu i z praxe. Nebojí se zavádět do výuky nové postupy a své studenty motivuje zapojováním do mezinárodních projektů. Byl to právě on, kdo zpřístupnil národní superpočítače všem studentům fakulty, a tím jim umožnil pracovat se špičkovými technologiemi.

Přednáška jako divadelní představení

Na otázku, v čem se jako pedagog odlišuje od svých kolegů, Jiří Jaroš odpovídá: „Od malička jsem tak trochu showman, extrovert, který měl vždy potřebu být středem pozornosti. A to se logicky promítlo i do mého přístupu k výuce. Snažím se, aby to nebyla jen přednáška, ale spíš takové malé divadelní představení. Ale základem je pochopitelně příprava. Každou přednášku si pečlivě trénuji, procházím videozáznamy z minulých let, doplňuji nejnovější poznatky a ladím detaily tak, aby vše do sebe hezky zapadalo. V podstatě stavím příběh – s úvodem, zápletkou, rozuzlením i ponaučením. Teorii prokládám historkami ze života, včetně všech vědeckých karambolů, u kterých jsem měl tu čest být.“

Učení jako celoživotní vášeň

Stalo se už ustáleným klišé, že se v každé době lamentuje nad špatnou úrovní současných studentů a vzpomíná na „staré dobré časy“. Je něco, co na dnešní generaci oceňuje? „Oceňuji, že stále existuje skupina zapálených studentů, kteří dělají věci s nadšením a dotahují je do úžasných výsledků. Občas se nám podaří vytvořit projekt, který je daleko za hranicí „běžné studentské práce“, a já ho pak se vzrušením prezentuji na vědeckém fóru. Na druhou stranu si nelze nevšimnout rostoucí pasivity a povrchnosti. Polovina studentů na přednášky nechodí, o dění na fakultě se nezajímá a jede na naprosté minimum. A to je v přímém rozporu s mou filozofií – dělat věci pořádně. Proto se snažím vymýšlet způsoby, jak je dostat zpět do přednáškových místností a laboratoří,“ říká Jiří Jaroš.

„Když stojím před plnou posluchárnou a vidím, že mě studenti sledují se zájmem, cítím se trochu jako rocková hvězda. Jen místo baskytary mám ukazovátko a místo pódia katedru. Fascinuje mě ten moment, kdy studentům začnou docházet souvislosti a přichází to kýžené ,ajóóó!‘. Navíc učím témata, která mě bavila už na střední škole – hardware, superpočítače, paralelní výpočty –, a předávat nadšení dál je prostě skvělé. Pro mě není učení jen práce, ale celoživotní vášeň,“ zdůrazňuje Jiří Jaroš.

Vím, že moje práce má smysl

Bylo někdy období, kdy uvažoval, že s učením skončí? Nejlepší pedagog s úsměvem říká, že je to každé pondělní ráno, když běží na přednášku v 8:00 a v hlavě mu ještě doznívá víkendový koncert. Ale vážně – občas člověk bojuje s únavou, syndromem vyhoření nebo pocitem marnosti, hlavně když opravuje druhé a třetí termíny závěrečných testů. To jsou chvíle, kdy si říká: „Proč já to vlastně dělám?“ Naštěstí tyto pocity vždycky přebije něco pozitivního. Třeba když ho na ulici osloví bývalý student nebo se účastní studentské konference Excel@FIT, kde se prezentují ty nejlepší studentské práce na fakultě. „V tu chvíli vím, že moje práce má smysl,“ uzavírá Jiří Jaroš.

autor: Mariana Kellerová, Ceny Siemens